Tvořit komedie je zatraceně těžká práce. Tvořit myšlenkově komplexní hry je hrom a peklo. Dává nám tedy dokonalý smysl spojit tyto dvě disciplíny a vytvořit tak něco, co se povedlo už biatlonu. Divadelní soubor Na Střídačce si zakládá na autorských hrách, špatné režii, komunismu a laxním přístupu, o kterém nechceme dále hovořit. Každá hra, kterou u nás navštívíte (u nás myšleno abstraktně, zas neblbněte) je ryzí originál, který jinde prostě nezhlédnete a upřímně doufáme, že to tak nezůstane napořád (kdyžtak mi brnkněte na 608 902 093, zvládneme aj nějakou besídku). Oproti běžným divadlům je každé naše představení unikátní a vždy se pokazí něco jiného, ale vždycky nějaký herec. Tyto prohřešky vůči scénáři a dobrému vychování nejsou nikdy odhaleny, neboť dokonale zapadají do celkového vyznění her. Z tohoto důvodu nabízí soubor abonentky na celou sezónu pouze na jedinou inscenaci.
Historia magistra vitaek
Divadlo Na střídačce se honosí obludně složitou historií, o níž se příčinily dva faktory: Neustálá potřeba měnit si název a neustálá potřeba měnit si herce. Jádro našeho souboru se úplně nejdřív sešlo ve spolku FitFa & Jirka, který sám byl už třetí iterací podivuhodného uskupení z Fakulty informačních technologií ČVUT, jak už je této škole vlastní. Záhy po uvedení první hry s novými členy se však staří členové zdekovali, neřešme teď, zda formálně či prezenče, a noví členové proto využili stávajích dotací, na kterých postavili soubor nový: 23. divadelní divizi. To bylo někdy kolem roku 2017 nebo tak. Přesně tam a tehdy se začíná psát historie spolku, na jehož webu jste se octli.
Naši kulturní sabotáž spustil záměr největšího kybice. Jednoho rána zkrátka vzal do ruky tužku a napsal nové představení. Tato hra posléze vešla ve známost pod názvem Jablko sváru CMXLVII. Legendy vypráví, že během procesu tvorby padlo šestnáct lahví s etiketou Mountain Dew a autor se z toho dodnes nevzpamatoval. Zlí jazykové tvrdí, že byl takový vždy.
Bylo to právě za doby zkoušek inscenace Jablka sváru CMXLVII, kdy jsme přišli o poslední členy staré gardy, načež padlo konečné rozhodnutí oprostit se od starých ideálů a nahodit spolku stabilní neutrální název a identitu, ježto nikdo z členů minulého uskupení se již nemohl bránit pošlapání nějakého odkazu.
Pod názvem 23. divadelní divize jsme pak dále “připravili” hru Vox populi, kterou zachránila koronová rána, když přetla naše snažení obecně. Na řadu proto přišla malá útulná hra Ticho, jíž jsme překlenuli čas, kdy na nás diváci chodili v rouškách na tlamě. Po další obměně stavů jsme se vrátili k Voxu populi a konečně jej uvedli. Anžto před každým výlezem na jeviště náš soubor ztratí polovinu obsazení a nabere jinou, exponoval tento proces skutečnost, kterou jsme asi měli čekat – bude potřeba změnit název. Volba padla na dávného kontroverzního kandidáta, Divadlo Na Střídačce, který pěkně vystihuje náše vesnické uskupení v centru Prahy.