Děkujeme správě povodí Vltavy za tisk scénářů a uskladnění rekvizit, PR oddělení fakulty architektury za propagační materiály, domovu pro seniory Elišky Purkyňové za kartonové krabice od plenkových kalhotek a tělovýchovné jednotě Hodkovičky za propůjčení vrtačky Parkside.
Divadlo vzniká v dialogu s divákem. Režisérova aura se změnila z „když to zahrajeme takhle, tak nás nevyženou“ na „všichni hrajete nejlíp co jste kdy hráli“ během jednoho dne. Čím to, chcete vědět? Tím kouzelným práškem, kterým bylo třeba poprášit naše snažení, ty probdělé večery v nichž jsme vařili herce v potu ve snaze vyjádřit myšlenku scény či alespoň aby si zapamatovali text, aby se ucházející inscenace proměnila ve výtečnou, tím glutamátem sodným bylo naše publikum.
A k čemu že jste nás vybičovali? Během představení došlo kvůli honu po zavděčení se divákovi k otřesu mozku a poranění indiánského kolene. Až vám v Praze 9 nevydají parkovací kartu, můžete si za to sami, páč Kulišák si kvůli vám zlomil ruku. Strhnout se tlakem se dlužno dodat nenechali všichni, předčasný porod se snad povede příště.
Někomu byl výkon pochválen, jiným bylo doporučeno studovat DAMU. Lenka se přes přítomnost dvou šaten převlékala na jevišti. Vlastně tří, neboť v zákulisí je ještě molavcová šatna a suchý záchod. Jar-jar se zprva zdráhal svléknout před lidmi, a jak mu teď chodí nabídky k sňatku!
Závěrem několik reakcí diváků:
Mámo, lavička od nás z chalupy!
Ta čo hrála grófku tak pekně vyslovovala.
Kdo byla ta nová postava v modrém kabátě v poslední scéně?
Jinač neustále bažíme po nových tvářích, ať už jevištních či zákulisních. Esi si říkáte, že se vám líbilo, co jste viděli (nebo klidně neviděli, nesoudíme) a chcete do toho s námi taky kopnout, tak nám někam napičte nebo řekněte Jankovi. Budem rádi.